Upravit stránku

Útěk z vězení jsme zvládli na první dobrou

Každý kolektiv potřebuje čas od času injekci nové energie, aby vypadl z pracovního stereotypu a oživil týmového ducha. Ideální příležitostí je firemní teambuilding. A ten jsme zažili i my! Jestli si ale představujete, že jsme si sedli po pracovní době do křesel, rozdělali lahev vína, ogrilovali kousek masa a v klidu si povídali, tak se pletete.  Zažili jsme něco, co se s pohodovým posezením dá jenom těžko srovnat.

Bylo páteční ráno, konec dubna, když se čtyři naši pracovníci vydali na útěk z vězení. Nemusíte se ale bát, že bychom zaměstnávali trestance. Šlo o únikovou hru Hugo Koumes. Té se naši odvážlivci zúčastnili poprvé a rozhodně na ni budou vzpomínat ještě dlouho. Tipnete si, jak se jim dařilo?

Šedesát minut na život nebo smrt

Princip hry si představte tak, že se na šedesát minut ocitnete v roli trestanců odsouzených na smrt. Vaším jediným úkolem je v daném časovém limitu najít cestu z uzamčené cely a uniknout před popravou. Víte, že jste nevinní a že během další hodiny se rozhodne o životě vás i vašeho týmu. Pokud budete hodně šikovní, nejen že nebudete o hlavu kratší, ale máte i možnost dopadnout skutečného vraha.

Rozhodnete se tedy pro útěk z uzamčené místnosti a jediným způsobem, jak se zachránit, je hledat indicie a řešit zapeklité rébusy a hádanky. Můžeme vám prozradit, že proplížit se pod nosem skutečného bachaře byl ten nejmenší problém. Musíte postupovat systematicky a jednotně, abyste jako tým nalezli klíček od cely i jméno skutečného vraha.

Svaly nechte doma, zapojte mozek

Všichni účastníci únikové hry Hugo Koumes se shodují na tom, že není potřeba fyzická zdatnost, ale především logické uvažování a selský rozum. Důležité je také nepanikařit, zachovat si chladnou hlavu a spolupracovat. A přesně proto jde o výbornou formu teambuilding a především nevšední zážitek.

Dojmy našich „trestanců“

Naši zaměstnanci se v roli trestanců na útěku ocitli poprvé a vedli si skvěle. Přesto, že to pro ně rozhodně nebylo jednoduché, únik z cely i odhalení skutečného vraha zvládli téměř v časovém limitu.  Všichni se shodují, že před začátkem hry cítili mrazení v zádech a postupně se během cesty z vězení dostali do stavu, kdy čas vůbec nevnímali. Honili se za indiciemi, kombinovali, dohadovali se, občas si zanadávali, ale především s nadšením hlásili nalezení každé další stopy, jak z uzavřené místnosti ven. Po dokončení hry se sice dostavil pocit psychické únavy a otupělost, ale radost z dobré týmové práce a vydařeného úniku byla větší.